🏊🏻‍♂️  Plavání bylo asi nejpříjemnější disciplínou. Voda měla hezkých 20°C a díky startu ve vlných po 50 lidech to bylo bez větších strkanic. Pára nad hladinou ovšem trochu komplikovala viditelnost, takže bylo potřeba stále hlídat bójky. Čas jsem si představoval o něco rychlejší, ale propadák to nebyl. Sranda začala v depu, kdy jsem se snažil převléknout na cyklistiku. Nejen pro mně to dnes byly vůbec nejdelší depa. Na mokré tělo oblékat návleky na ruce, cyklodres, pláštěnku…začala být zima.

🚴🏻‍♂️  No a na kole už to byl fičák. Začátek byl celkem fajn, ale brzy začala být skutečná zima. Snažil jsem se jet frekvenčněji, abych se co nejvíce zahřál, do kopců jsem šel ze sedla…ale už zrhuba na 30. kilometru jsem nebyl schopný zmrzlýma prstama ani vrátit bidon do držáku na kole, takže mi vypadl a musel jsem zastavovat. Déšť zesílil natolik, že jsem přes brýle nic neviděl. Strčit si brýle do kapsy cyklodresu mi trvalo snad kilometr, jak zmrzlé ruce nechtěly poslouchat. Ani gel se mi nepovedl vytáhnout a na občerstvovačkách jak na potvoru dávali jen jakési tyčinky (které nakonec ale byly taky fajn). Očima jsem tlačil kilometry na Garminu, celou dobu jsem bojoval sám se sebou, abych neodstoupil. Ledové kapky ve větru bodaly do obličeje, celé tělo se třáslo, byl jsem komplet mokrý. S větrem v zádech to fičelo 45 km/h, ale proti větru jsem měl pocit, že stojím na místě. Sotva 18 km/h. Navíc se startovní pole tak roztrhalo, že jsem velkou část trasy jel poctivě sám, občas jsem přemýšlel, zda jedu správně. Ale povedlo se, nezabalil jsem to a dostal jsem se až do depa. Tam čekalo další dobrodružství v podobě druhého převlékání. Naštěstí déšť ustával, takže jsem nemusel běžet v pláštěnce, ale i takové obouvání ponožek a zavazování bot bylo téměř nadlidským úkonem. Strávil jsem tam rekordních 7 minut.

🏃‍♂️  Na běhu jsem se konečně zahřál, nikam jsem to nehonil, a první polovinu jsem běžel napohodu kolem 5 min/km. Jenže pak (asi v důsledku zimy na kole) přišla celková únava a už to moc neběželo. Nehrotil jsem to, abych se moc nezničil a jen odpočítával kilometry do cíle. Na předposlední občerstvovačce se mi nálada vrátila a do cíle jsem zas doběhl o něco rychleji. Modrý koberec a medaile v cíli už byly doopravdy za odměnu.

Jak se objevují pozávodní reporty, všichni se shodují, že to byl jeden z nejtěžších závodů ever. Skutečně na sebe může být každý, kdo dokončil právem hrdý. A současně se nelze divit těm, kteří se rozhodli nestartovat nebo odstoupit. Tak jako tak to byl závod, na který se bude určitě hodně vzpomínat.