Letošní rok je nějaký zakletý. V prvním lednovém týdnu začala zlobit ploténka a měl jsem na dlouhé dva měsíce stopku s tréninkem. Když se záda umoudřila, odletěli jsme na soustředění na Mallorku, kde jsem doháněl zameškané cyklistické, běžecké i plavecké kilometry. V tu stejnou dobu nám všem zkomplikoval život koronavirus a přišla další překážka v podobě zavřených bazénů a omezení pohybu. Běhání venku bylo zpočátku s otazníkem, kolo se dalo rubat na Zwiftu. Do toho začaly přicházet zprávy o prvních zrušených závodech, takže si letos bohužel nezopakujeme skvělou atmosféru vídeňského závodu Wings for life na který jsme se s Lenkou tolik těšili. I Czechman je letos s otazníkem…

Do toho všeho ale přišel pořadatel závodů série IRONMAN s fajn nápadem – uspořádal sérii virtuálních závodů, ke kterým se lze přihlásit přes web a plnění se trackuje pomocí spárování Garminu či Stravy. Nebylo co řešit, alespoň si udělám test kondice. Výsledek není nijak lichotivý, ale čemu se po tom všem divit. Bral jsem to jako trénink na půlku. Místo plavání se běželo 5 km, následovalo 90 km na kole a závěrečný půlmaraton. Disciplíny šly absolvovat kdykoliv od pátečního večera do nedělní půlnoci. Vše bylo možno splnit jak venku, tak indoor na páse / trenažeru.

Potěšilo mně, že se přidala i Lenka, která si tak střihla svůj první triatlon na suchu (320. z 1190 v ženách a 67. ze 186 v F30-34) a stal se z nás dokončením (technicky vzato) „IRONMAN couple“. 🤩

Teď nezbývá, než makat a dohánět slabý začátek roku a doufat, že snad letos alespoň v druhém pololetí nějaké závody budou.