WINTERMAN

11. 10. 2020

Nejemotivnější závod, který jsem zatím absolvoval. Tak bych shrnul nejtěžší triatlonový závod v ironmanské distanci v České Republice – WINTERMAN. Po loňském supportu Žoliho jsem nedokázal odolat nutkání vyzkoušet si jej naživo. I z pozice supporta mně závod uchvátil svou atmosférou i nádherným prostředím.

A tak jsem si koupil startovné a začal se těšit. Čím se termín přibližoval, tím jsem byl více nervozní z jednotlivých disciplín. Přeci jen jsem dosud žádný dlouhý triatlon nešel a půlky jen ty svižné, po rovině. Trochu sebevědomí mi dodal ledový Czechman, kde jsem se dokázal poprat s náročným kolem i v nízké teplotě a pak plavecký trénink v Jedovnicích v 13°C vodě. Trenér Tomáš mi natahoval plavecké i cyklistické tréninky tak, abych byl co nejlépe připraven. A když trošku předběhnu, povedlo se mu to perfektně!

V duchu roku 2020 se mi komplikovala jak příprava na závod, tak byla ohrožená i samotná účast na něm. Všechno dopadlo oproti plánům úplně jinak, ale nakonec se mnou závod jako supporti absolvovali Vlasta s Radkou, kterým vděčím za naprosto hladký průběh závodu s perfektním servisem. (Doporučuji si pro dokreslení přečíst krátké shrnutí filosofie závodu Winterman.) Závod startuje v neděli brzy ráno, takže budíček byl hodně před třetí hodinou. Víc než toust a kávu jsem do sebe po (nervozitou) probdělé noci nedostal a vyrazil se Žolim z penzionu klusem do prvního depa, zatímco Vlasta s Radkou nabalili věci do auta a přivezli mi kolo k uložení do depa. Depo se zavíralo ve 3:45 a všichni se přesouvali auty k místu startu – zhruba 9 km proti proudu Labe. Startovalo se v 5 hodin ve vlnách po 20 závodnících s odstupem 1 minuty.

🏊🏻‍♂️  Z plavání jsem měl asi největší strach. Tma, silný proud, široká řeka, ledová voda a velká vzdálenost. Startoval jsem díky tomu, že to byl můj první dlouhý triatlon, v poslední vlně. Měl jsem neopren, neoprenové ponožky a pro jistotu dvě plavecké čepice. A trochu jsem se namazal hřejivkou (dobrej nápad!). Než jsem se nadál, už jsem také skákal do vody. Při plavání venku se docela motám (kachličky v bazénu přeci jen lépe drží směr), tak jsem měl obavy, abych zbytečně moc nenaplaval, nebo abych někde netrefil bójku hlavou. Ale jak minuty ubíhaly, obavy se vytratily. Plavání bylo boží! Jel jsem si svoje, voda mi nakonec tak ledová nepřišla (nakonec asi 14°C), bójek jsem si stihl všímat a na tmu a mlhu nad vodou jsem si brzy zvykl. Proud byl silný, takže mi až překvapivě rychle hodinky hlásily dalších 500 metrů. Hlídal jsem si červené blikačky závodníků a podle nich plaval středem řeky. Občas jsem se ohlédl, ale za mnou byla tma…no plavec nejsem nejlepší, hlavně dneska dokončit. Vyhlížel jsem netrpělivě ony tři mosty, za nimiž byl u dvou ohňů výlez z vody do T1. Podle hodinek mi 8,5 km zabralo 1:06 hodiny. Neskutečnej fičák. Tam už si mně přebíral Vlastík a pomohl mi se převléknout do cyklistického. V depu jsem nespěchal – dnešní strategií byla opatrnost. Byla zima jako prase (kolem 2°C), takže jsem neváhal a oblékl si na sebe tlusté ponožky, dlouhé cyklokalhoty, návleky na tretry, termotriko, cyklobundu, rukavice, nákrčník a pod helmu dal čepici. Oblečení jsem vychytal na celý den – dobrá volba. A trochu hřejivky na nohy bylo. Když jsem si běžel pro kolo, nevěřil jsem vlasntím očím, kolik kol tam ještě bylo! Vyplaval jsem v první půlce startujících. Ale vždyť za mnou nikdo neplaval?! Až druhý den mi došlo, že když jsem se v řece za sebe otáčel, byla tam tma, protože jsme měli všichni blikačky zezadu pod čepicí – tedy jsem je ani nemohl vidět.

🚴🏻‍♂️  První kilometry po tmě mi hlavou běžela směsice emocí z právě absolvovaného plavání a vlastně jsem ani nevnímal, jak jsem se dostal na nějaký 30 km. Postupně se rozednívalo, ale bylo zataženo – šedivé, chladné, smutné ráno. Vlastík s Radkou pravidelně zastavovali a já si říkal o jídlo nebo doplnění ionťáku. Na Czechmanovi mi asi na kole v krátké kombinéze prochladly kolena, tak mně začaly trochu pobolívat. Měl jsem obavy, co z toho bude – abych kvůli nim nakonec nemusel skončit. Zatím ale držely. Vodu jsem nakonec vůbec nepil, ale po chvíli mi i studený ionťák nesedl – a v tu chvíli mi nabídli teplý čaj (nechápu, kde ho vzali) – to byl ráj na zemi! Občas jsem tak do sebe dostal pár hltů teplého, průběžně jsem jedl tousty, banány, (ohřáté) přesnídávky…a zdolával jeden kopec za druhým. Nakonec jsem nastoupal přes 3000 m. Prudké sjezdy plné zatáček se mi moc nelíbily a vůbec to začlo nějak dřít. Hodně to klouzalo, tak jsem jel dost na opatrnost. Jeden závodník si letos při cyklistice zlomil prý klíční kost. Nedivím se. Díky opatrnosti mně předjelo pár závodníků, ale byl jsem v klidu – jdu na dokončení. Kolem poledne pak vyšlo sluníčko, dal jsem si kafe a v tu chvíli jak mávnutím kouzelného proutku se cyklistika také stala krásnou. Zažíval jsem to, na co jsem vzpomínal z loňského supportování. Nádherné výhledy, krásná podzimní krajina, rychlé, táhlé, rovné sjezdy…prostě pohádka. K tomu perfektní povzbuzování dobrovolníků na trati i dalších kamarádů – supportů (zdravím TTT!). To byla panečku atmosféra! Do toho mi Radka ukazuje na mobilu přes videohovor fandící rodinu – tak to je bomba! Zdravíme se, jsem dojatý. Sledují mně od rána pomocí on-line trackingu. Kilometry naskakovaly a euforie mi vydržela téměř do konce cyklistiky, kdy padla hrozná mlha a ochladilo se. Ale to už zbývalo jen nemálo kilometrů do T2. Tam už byli připravení Vlastík s Radkou a s TEPLÝM VÝVAREM, který jsem najednou s chutí vypil. Teplo se neudělalo, sluníčko schované, takže opět hřejivka a převlečení do dlouhého běžeckého oblečení. A vyrazil jsem na běh.

🏃‍♂️  Byli jsme s Vlastou domluvení tak, že pomůže uklidit T2 a dojede mně na kole a co to půjde, bude mi dělat společnost. Jenže když jsem vyběhl, bylo zle. Kolena bolely jak čert a já se belhal sedmičkovým tempem. Děs a hrůza. Kdybych byl alespoň rozbitý z kola, ale přece mně nezastaví kolena na které normálně netrpím! Než jsme se s Vlastíkem potkali, trvalo to asi 10 bolestivých kilometrů, kdy jsem přemýšlel, jak to sakra v tomhle stavu dokončím. Plánoval jsem si pohodový běh kolem 5:30 a na tohle jsem nebyl připravený. Když jsme se potkali, trochu mi spravil náladu fakt, že mám vlastně už čtvrtinu běhu za sebou (ono vůbec na dlouhých závodech tu hlavu zaměstnávám počítáním, kolik procent už mám za sebou, jestli už jsem ve třetině, půlce atd.). Byť se tomu normálně vyhýbám, řekl jsem si o Brufen. Na závodě nic moc, nálada na bodu mrazu. Pak jsem si vzpomněl na základní princip: když máš blbou náladu, závod tě nebaví, málo občerstvuješ a chce to cukry! Tak jsem tam šupl gel a najedou byl svět zase hezčím místem. Rozeběhlo se mi to, do kopců jsem šel svižnou chůzí, z kopců a po rovinkách jsem běžel. Snažil jsem se držet stabilní tempo s mírnou rezervou a kilometry ubíhaly, občas jsem někoho předběhl. Deset kilometrů před cílem začíná nekonečné stoupání, které přestane až na vrcholku Ještědu. Vlasta si dal kolo do auta a běžel se mnou. Snažil jsem se pravidelně pít, dal jsem si trochu čokolády a snažil jsem se využít ušetřenou energii k co nejrychlejšímu zdolání posledních kilometrů. Za světla už to nestihnu – v zatáčkách se začalo šeřit…škoda. Na běhu se nastoupá přes 1000 výškových metrů – většina v závěru. V tom posledním kopci jsem “seběhl” ještě snad pět závodníků, což mi taky zvedlo náladu. Splnění velkého snu, stát se ironmanem a dokončit Wintermana je nadosah! Brzy nás dobrovolníci nasměrovali s Vlastou pod lanovku do kamenité stráně, kde jsme se už po tmě a po čtyřech drápali vzůru. Několikrát jsem si dopřál dechberoucí výhled na svítící Liberec hluboko pod náma. Neskutečná paráda! No a už jsme běželi přes vrchol kolem Hotelu Ještěd a sbíhali závěrečné metry do cíle. V tu chvíli mi to všechno došlo, zvolnil jsem a začal si užívat ty okamžiky. Z cílového oblouku se začaly ozývat zvonky – jen pro mně. Dokázal jsem to! Poslední metry jsem ještě slyšel fandit Radku, která mezi tím zaparkovala auto a čekala na nás v cíli. A bylo to. Jsem ironman. Jsem Winterman. Děkuju Vlastovi i Radce za skvělý servis i za to, že mi pomohli se splněním snu navzdory překážkám, které se poslední týdny a dny vyskytly. Jsem šťastný.

V cíli jsem pak seděl dlouhé minuty s čajem v ruce a v hlavě měl obrovskou směsici emocí. Bylo mi líto, že se nakonec se mnou nemohla závodu zúčastnit jako support Lenka, která mi je oporou (nejen) v tréninku po celý rok. Letos upozadila své tréninky, abych zvládl nabouchat objemy na Wintermana. Ještě, že máme alespoň ty mobily. Až po závodě jsem zjistil, kolik lidí mi fandilo, sledovalo průběh závodu, psalo mi průběžně zprávy – děkuji moc! Neskutečně si toho vážím!

Nevím, jak tenhle report zakončit. Je to 2,5 roku, co jsem se rozhodl začít s přípravou na triatlon. Absolvovat ironmana byl sen, Winterman byl výzva. Povedlo se. A co dál? Najednou mi dochází, že ta cesta – treninky, těšení se, příprava – je vlastně asi o mnoho lepší, než stát v cíli. Tu velkou radost a euforii ze splnění mi trochu kazil fakt, že už je to vlastně za mnou. A letos už žádný závod nebude. Nemám se na co konkrétního (sportovního) těšit. Nechci žít ze vzpomínek, takže brzy s Tomášem vymyslíme, co dál. Byl to krásný závod, tuším, že jsem ho nešel naposledy.

Nakonec chci velmi poděkovat také pořadatelům – Vláďovi s Danielou (& týmu), že do toho nehodili vidle a do poslední chvíle se snažili i v takto náročné situaci najít způsob, jak letošní závod uskutečnit. I přes všechna omezení se to povedlo a stálo to za to.

Délka závodu

8,5 – 180 – 42 km

Čas

14:22:20
Plavání: 01:06:22
Kolo: 07:39:32
Běh: 05:10:49

  • Muži – 44. z 87
  • Celkem 45. z 94